Očima vraha | Děsivé splynutí: Vidím to, co vrah (Jill Hathaway)

Sylvie trpí poněkud nezvyklou poruchou, narkolepsií. Často se jí stává, že z ničeho nic usne, aniž by s tím cokoli mohla dělat. To vše by ještě mohlo spadat do hranice normálnosti, kdyby se při svých záchvatech nedostávala do těl jiných osob, konkrétněji jen těch, jejichž osobní věc má v tu chvíli právě u sebe.

Tato "schopnost" se u ní v největší míře rozvinula tehdy, když zemřela její matka a Sylvie, zkráceně Vee, zůstala sama se svým věčně zaneprázdněným otcem a mladší sestrou. Dívka se snažila své záchvaty spánku co nejvíce minimalizovat, polykala kofeinové tablety a nedotýkala se osobních věcí ostatních. Když se jí však stalo, že očima vraha uviděla smrt jedné z nejlepších kamarádek své sestry, rozhodla se, že by mohla toto "postižení" využít ve svůj prospěch. Ostatně má strach o svou sestru, kolem které se úmrtí jen množí, a nikdo nechce uvěřit, že by nešlo o sebevraždy...

Titul Vidím to, co vrah, je první knihou série Děsivé splynutí od autorky Jill Hathaway. Jde o literární debut autorky. Roku 2012 jej vydalo nakladatelství Fragment.

Zprvu jsem od knihy nečekala něco originálního (ostatně situaci, kdy se hlavní hrdinka/hrdina dokáže vtělit do mysli vraha/oběti, jsme tu již několikrát měli) nebo nepředvidatelného, ale po pár kapitolách jsem zjistila, že jsem se v mnohém mýlila. Kniha je překvapivě čtivá a popisy pocitů hlavní hrdinky i její myšlenkové pochody jsou často velmi zajímavé a donutí člověka k zamyšlení se.

Co se týče detektivní zápletky, kdy se hlavní hrdinka snaží odhalit vraha kamarádek své sestry a zastavit jeho řádění, hodnotím ji jako velmi dobrou. Buď za to může můj nedostatečný důvtip, nebo má autorka takový talent vodit čtenáře za nos, ale strůjce všech těch úmrtí jsem nemohla dlouho odhalit. Přemýšlela jsem nad různými postavami v knize, od jednotlivých profesorů k lidem hlavní hrdince nejbližším (už se stává klasikou, že vrahem je často ten, kdo je hlavní postavě nejbližší), ale po většinu času jsem si nebyla stoprocentně jistá. Až když příběh začal odhalovat minulost Sylviina otce, začala jsem přicházet na správnou stopu.

I přesto, že místy se příběh potýkal s mírným klišé (nejlepší kamarád není ve skutečnosti pouze kamarád, ale svou přítelkyni tajně miluje, což ona i přes očividné příznaky nevidí nebo nechce vidět) a občas se autorka snažila zamaskovat to, co bylo očividné, se mi kniha velmi líbila. To dokazuje i fakt, že jsem ji měla přečtenou za jeden den. Příběh nikde nevázl, naopak plynule ubíhal, hlavní hrdinka se nesnažila být přehnaně statečná a nebyla ani k neuvěření dokonalá, naopak v sobě i ve své rodině měla spoustu chyb, které knize dodaly koření v podobě dávky emocí.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.